THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejslavnější z rockových kapel světa dorazila v rámci turné „Rock Or Bust“ nakonec i do Prahy. A byť v poněkud jiném složení, než na jaké si většina fanoušků před nějakým půl rokem při koupi ne zrovna levných vstupenek předplatila, nakonec to byli AC/DC (téměř) se vším všudy, ba i ten výsledný dojem odpovídal. I když, samozřejmě, zaslechl jsem i posmutnělé konstatování kohosi, koho stál lístek do prostoru těsně pod pódiem nějakých dvaapůltisíce korun, o tom, že si koupil lístek na pravé AC/DC a nakonec za něj dostane jen pravého sedícího Axla Roseho. Odpověď, kterou mu nachystali Angus Young, Axl Rose a spol. však byla natolik přesvědčivá, že si rozhodně nemyslím, že by onen fanoušek musel litovat. Naopak, byla to show vskutku hodná jména skupiny.
Předkapely jsem neznal a ani mě, zcela upřímně, nezajímaly. AC/DC, to bylo to, oč běželo, takže proč se vysilovat pohledem na někoho, o koho bych za jiných okolností byť jen zrakem těžko zavadil? Daleko zajímavější se v tu chvíli jevila stage, kterou si s sebou kapela přivezla v sedmnácti doprovodných kamiónech (jimž podobné sedmnáctičlenné skupiny kříží Evropu zároveň ještě další dvě), a která ve své monstróznosti, zahrnující i originální „rohatou“ střechu, byla vskutku detailního prozkoumáníhodná.
Za deset minut osm večer, tedy ještě dříve, než byl začátek celého koncertu původně avizován, pak po vesmírném intru vypukl celý ten svátek. A hned s úvodní a jedinou připomínkou aktuálního alba „Rock Or Bust“ bylo jasné, že Axl Rose není úplně nevhodná náhrada, neboť pěvecky si byl velmi jistý a pokud člověk chtěl, mohl v jeho projevu vysledovat paralely se zpěvem Bona Scotta. I dalším svým projevem dával Axl jasně na srozuměnou, že si je vědom toho, že tentokráte to není on, kdo je na pódiu šéfem, a tak z výstřelků z minulosti zůstalo jen občasné umělcovo převlékání do jiných svršků. Jinak zrzek jen sem tam mezi skladbami prohodil nějakou tu zdvořilostní frázi, poměrně hodně toho nachodil (na to, že měl na noze ještě ortézu) a plnil tak přesně roli, kterou měl, totiž pěveckou výpomoc, která nemá zastínit jinou hlavní hvězdu, čili samozřejmě Anguse Younga.
Ten ve svých jedenašedesáti létech předvedl klasický výkon ztřeštěného rockového kytaristy, poskakujícího ze všeho nejčastěji na jedné noze, okořeněný křečovitým sólem vleže na zádech v „Let There Be Rock“, a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že celých těch 60.000 přítomných fanoušků mu doslova a do písmene leželo u té nohy, která se zrovna dotýkala země. To, že v tu chvíli na bicí hrál Chris Slade a ne Phil Rudd, že druhou kytaru ovládal Stevie Young a ne jeho strýc Malcolm, a že jediným dalším „pravým“ členem kapely na pódiu byl Cliff Williams, bylo myslím ne úplně tak podstatným faktem (a tolik tedy má odpověď všem pochybovačům), protože jako celek AC/DC v daný čas a na dané místě zněli jednoduše naprosto perfektně. A jakoby snad i sama kapela chtěla tuhle skutečnost podtrhnout, zahrála v přídavku poprvé na celém turné i „Touch Too Much“, tedy kus neslyšený živě od roku 1979.
Fascinující představení zvuků a barev, plné klasických hitů rockové historie, tak přesně by se dalo celé to více jak dvě hodiny trvající vystoupení původně australských stars definovat a musel si to přiznat i ten největší pochybovač ve chvíli, kdy se na úplný závěr letňanskou tmou rozzářil ohňostroj jako o silvestrovské půlnoci. AC/DC tedy ani tentokráte v Praze nezklamali a i v do jisté míry jedinečné sestavě (zkuste si vlastně tu otázku položit obráceně: proč si neposlechnout tuhle kapelu s Axlem Rosem? – to se vám také každý den nepoštěstí) zahráli tak, jak se na hvězdy jejich formátu sluší a patří. Rock Or Bust!
Setlist (bez záruky):
Rock or Bust
Shoot to Thrill
Hell Ain´t a Bad Place to Be
Back in Black
Got Some Rock & Roll Thunder
Dirty Deeds Done Dirt Cheap
Rock ´n´ Roll Damnation
Thunderstruck
High Voltage
Rock ´n´ Roll Train
Hells Bells
Given the Dog a Bone
Dog Eat Dog
If You Want Blood (You´ve Got It)
Sin City
You Shook Me All Night Long
Shot Down in Flames
Have a Drink on Me
T.N.T.
Whole Lotta Rosie
Let There Be Rock
Highway to Hell
Touch Too Much
For Those About to Rock (We Salute You)
Live At River Plate (2011)
No Bull 95´ (2009)
Black Ice (2008)
Stiff Upper Lip (2000)
Volts (1997)
Let There Be Rock The Movie - Live In Paris (1997)
Live From The Atlantic Studios (1997)
Ballbreaker (1995)
Live (1992)
The Razors Edge (1990)
Blow Up Your Video (1988)
Who Made Who (1986)
Fly On The Wall (1985)
´74 Jailbreak (1984)
Flick Of The Switch (1983)
For Those About To Rock We Salute You (1981)
Back In Black (1980)
Highway To Hell (1979)
If You Want Blood You´ve Got It (1978)
Powerage (1978)
Let There Be Rock (1977)
Let There Be Rock (Australia) (1977)
Dirty Deeds Done Dirt Cheep (1976)
Dirty Deeds Done Dirt Cheep (Australia) (1976)
High Voltage (1976)
TNT (Australia) (1976)
Hight Voltage (Australia) (1975)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.